Klaus Woschnack: Aspekty notářské samosprávy

Před rokem jsem měl příležitost účastnit se setkání představitelů Notářské komory ČR s emeritním prezidentem Rakouské notářské komory dr. Klausem Woschnackem. Setkání následovalo poté, co Klaus Woschnack převzal Zlatou medaili Mistra Jindřicha z Isernie, protonotáře krále Přemysla Otakara II. a prvního veřejného notáře v Praze.

Klause Woschnacka není nutné starším českým notářům představovat, neboť se jim vybaví vzpomínky na počátek devadesátých let minulého století. Tehdy jako činitel Rakouské notářské komory nejvíce koordinoval pomoc českým notářům na cestě k obnově klasického notářství. Je znám z mnoha veřejných vystoupení u nás, kdy nezaměnitelným a často humorným způsobem radil českým notářům, jak překonávat potíže při budování samostatných notářských kanceláří. V letech 2003 až 2010 působil ve funkci prezidenta Rakouské notářské komory a v roce 2007 též ve funkci prezidenta Rady notářství Evropské unie.

Po odchodu do penze se Klaus Woschnack věnuje vědecké publikační činnosti. Již v roce 2013 vydal v řadě publikací, kterou vydává Rakouská notářská komora, knihu s názvem „Místo setkání: Střední Evropa“. Jako činitel, který měl tehdy v Rakouské notářské komoře na starosti pomoc notářům v postkomunistických státech při přechodu ke klasické formě notářství, byl Klaus Woschnack jistě ten nejpovolanější, kdo uspořádal vzpomínky své a řady dalších aktérů na období plné nadějí v letech 1989 až 1995.

Při své návštěvě věnoval Klaus Woschnack naší komoře několik výtisků svého dalšího díla vydaného v roce 2018 v již uvedené řadě odborných publikací pod číslem svazku 60 s názvem „Aspekty notářské samosprávy“ a podtitulem „Příspěvek k právu o profesní reprezentaci“.

V Rakousku je právo profesní reprezentace (samosprávy) souhrnně upraveno již od roku 1920 a bylo v roce 2008 rekodifikováno. Jedná se o úpravu činnosti profesních samospráv, které se uplatňují v řadě povolání (např. lékařské komory, stomatologické komory, hospodářské komory apod.). Příslušné předpisy hovoří o tzv. ostatní samosprávě a je jí evidentně míněna jiná (ostatní) samospráva než obecní (tudíž i teritoriální). Tuto tzv. ostatní samosprávu představuje samospráva profesní, která ovšem obecně podle Woschnacka tvoří část státní správy. Profesní samospráva je dokonce zakotvena v rakouské ústavě.

Celá kniha se dělí na čtyři základní díly. První díl je věnován profesní samosprávě jako takové, posléze druhý, daleko nejrozsáhlejší, díl notářské samosprávě, což odpovídá i hlavnímu zaměření celé knihy, díl třetí je zaměřen na osobní pojištění v notářské samosprávě a poslední díl se zabývá nadnárodními aspekty notářské samosprávy.

V prvním díle se uvádějí principy fungování profesní samosprávy, která není teritoriální samosprávou v tom smyslu, jako jsou např. obce. Patří k nim relativní nezávislost a autonomie orgánů profesních samospráv vůči bezprostředním pokynům státní správy. To se ovšem netýká oblasti státního dohledu. Dále je pro některé profesní samosprávy příznačné povinné členství. Samozřejmá je také právní subjektivita orgánů profesních samospráv, přičemž tyto orgány jsou upraveny zákonem. Profesní samosprávy jsou činné na základě demokratického principu.

Nejrozsáhlejší část publikace je věnována notářské samosprávě. Historicky autor dělí vývoj rakouské notářské samosprávy do čtyř etap, první se týká let 1855–1870, druhá pak období let 1871–1977, třetí let 1977–2009 a poslední etapa dopadá na léta 2010–2019. Z našeho pohledu je si nutné uvědomit, že až do vzniku Československa měly české země legislativní vývoj totožný jako v tzv. Předlitavsku.

Ve zkratce lze zdůraznit, že v počáteční fázi se notářské komory vyskytovaly pouze na úrovni soudů, které vedly notářské archivy, není však jasné, které soudy to byly (nejspíše ovšem soudy zemské odpovídající našim krajským soudům). Jisté však je, že existovala pouze jednostupňová notářská komora, a celostátní zastřešení po správní stránce náleželo pouze ministerstvu spravedlnosti. Předsedou každé notářské komory byl ředitel notářského archivu, zbývajících 4–8 členů notářské komory bylo voleno jednotlivými notáři.

Velká změna v Rakousku se odehrála v roce 1921. Od té doby byl prezident Notářské komory volen notářským kolegiem složeným v jedné skupině ze všech notářů daného obvodu a ve druhé skupině z notářských kandidátů. Současně byl založen základ vícestupňové organizace notářů, když byl zřízen celostátní sněm delegátů, a dokonce i výbor tohoto sněmu, který se vyvinul později.

K zásadní proměně v organizaci notářství v Rakousku došlo v roce 1977, kdy byla založena Rakouská notářská komora, která se skládá z jednotlivých notářských komor, je právnickou osobou a má sídlo ve Vídni. Jejími orgány jsou sněm delegátů, prezident, stálý výbor (obdoba našeho prezidia Notářské komory ČR) a účetní. Z této dvouúrovňové struktury jsme také vycházeli při přípravě platného českého notářského řádu z roku 1992.

Poslední změny notářského řádu (celkem 11 jeho novel) následovaly po změnách rakouské ústavy z roku 2008 a následujícího zákona o profesním právu z roku 2009. Zde jen poznámka: Vidíme, jak se příval zákonných novel (a k tomu přistoupila ještě nedávná změna rakouského dědického práva) nevyhýbá ani našim rakouským kolegům, tedy zemi, které jsme si dosud vážili pro její právní stabilitu. Rychlý sled novel notářského řádu nesouvisí jen se zvýšením úkolů orgánů jednotlivých profesních samospráv, ale také odráží vývoj v sociální a právní politice.

Celý 2. díl posuzovaného díla, který je nejrozsáhlejší, je podrobně věnován výstavbě a organizaci notářské komory. Vztahy uvnitř jednotlivých komor i komory celostátní jsou poznamenány poměrně komplikovanou úpravou vztahů mezi skupinami notářů a notářských kandidátů v rámci notářského kolegia. Pro nás je ovšem pozoruhodné, že aktivní účast notářských kandidátů na notářské samosprávě se v Rakousku praktikuje již od roku 1921, tedy vlastně celé poslední století. U nás jsem dosud nezaznamenal vážnější diskusi v tomto směru, byť počet notářských kandidátů zákonitě bude průběhem času opět stoupat a jejich šance na obsazení notářského úřadu budou malé.

Za zásadní dále shledávám skutečnost, že historicky předcházela výstavba komor regionálních a teprve od roku 1921 se v Rakousku vytvořil zárodek celostátního vedení notářství v podobě tzv. sněmu delegátů. U nás (v začínajícím Československu) k výstavbě dvoustupňové notářské samosprávy vůbec nedošlo, o čemž svědčí mj. poznámka na s. 118 Rubešova vydání komentáře Notářského řádu z roku 1948, v níž se cituje ze zákona č. 138/1946 Sb., o úpravě některých otázek týkajících se notářství, že působnost notářské komory v Praze se vztahuje na obvod zemského soudu v Praze a že působnost notářské komory v Brně se vztahuje na obvod zemského soudu v Brně. Před nástupem komunismu tedy byly činné na území dnešní České republiky notářské komory dvě, když došlo ke sloučení notářské komory brněnské a olomoucké. Vedle toho ovšem fungoval pro celé území Československa dobrovolný Spolek notářů československých.

Zatímco v Rakousku se celostátní reprezentace vyvíjela postupem času přirozenou cestou odspoda nahoru tak, že celostátní reprezentace rakouských notářů existovala již od roku 1921, u nás až do nástupu komunismu celostátní notářská reprezentace vůbec neexistovala (s výjimkou shora uvedeného dobrovolného spolku). Notářská samospráva působila pouze na úrovni zemské a země byly – jak známo – čtyři – Čechy, Morava, Slovensko a Podkarpatská Rus. Komunismus pak jakoukoli volenou reprezentaci notářů nepřipouštěl vůbec, takže je naší jistou zvláštností, že svým způsobem vznikla celostátní dvoustupňová samosprávná reprezentace notářského stavu až při návratu ke klasické podobě notářství od 1. ledna 1993, přičemž se nová (a dodnes platná) zákonná úprava silně inspirovala rakouskou samosprávnou notářskou úpravou.

Uvádím to též proto, že se vyskytují hlasy, že naše samosprávná úprava je zbytečně komplikovaná a že by stačila jediná komora centrální s tím, že regionální notářské komory jsou jakýmsi nadbytečným luxusem. Historie (a nejen historie) notářské samosprávy nám ukazuje, že základ notářské samosprávy leží v jednotlivých regionech, když notářské povolání je na rozdíl např. od advokátů daleko silněji povahou své činnosti spjato s regiony a s působením jednotlivých krajských i okresních soudů.

Je pozoruhodné, jak podrobně a z jakých úhlů se rozsáhlé dílo Klause Woschnacka hlavním svým tématem, tj. notářskou samosprávou, zabývá. Myslím, že v našich poměrech neexistuje srovnatelný rozbor teoretických i praktických otázek notářské samosprávy. Jen namátkou z celé práce vyjímám problematiku srovnání justiční správy a notářské samosprávy, přičemž je zřejmé, že úkoly notářské samosprávy spočívají v mnohém i ve výkonu úkolů státní správy i justiční správy.

Autor také rozebírá pojem „notářské právo“ v našich poměrech víceméně neznámý. Do tohoto pojmu se v Rakousku zahrnuje nikoli snad hmotné a procesní právo, které aplikuje notář ve své činnosti, ale jde spíše o hraniční oblast správního práva zahrnující komorové právo, oblast dohledu na činnost notářů, stejně jako dohled ze strany soudů uplatňovaný u nás v řízení o pozůstalosti jako součást justiční správy, a také usnesení vydávaná notářskými komorami v rámci notářské samosprávy.

Práce rozebírá dopodrobna správní prvky v činnosti regionálních samospráv a dále samostatně správní prvky v činnosti Rakouské notářské komory. Víme z naší praxe, že pro praktický výkon českého notářství je velmi významné působení prezidia Notářské komory ČR, v Rakousku jde pak o stálý výbor sněmu delegátů. Na rozdíl od naší úpravy sestává stálý výbor z prezidenta, tří zástupců prezidenta vybavených rozsáhlými pravomocemi (u nás máme jen jediného viceprezidenta), z účetního (pokladníka – der Kassier), z prezidentů jednotlivých komor a ze čtyř sněmem volených notářských kandidátů, kteří jsou členy sněmu. Jak jsem již uvedl, notářští kandidáti jsou zhruba v polovičním počtu než notáři zastoupeni ve všech orgánech notářských komor.

Práce se podrobně zabývá jednotlivými druhy suverénních (vlastních) pravomocí, jimiž notářské komory disponují. Rozlišuje obecně abstraktní úkony komor správní povahy (např. vydávání statutů či jednacích řádů na základě zákonných oprávnění) a dále pak vydávání individuálně konkrétních právních aktů např. v dohledové a kárné činnosti. Do těchto oprávnění náleží např. vedení a správa elektronického archivu veřejných notářských listin. Náleží sem také správa rejstříku závětí a dalších rejstříků, obdobně jako je tomu u nás. Rakouským notářským komorám náleží také zřízení rozhodčích soudů.

Kniha také rozebírá postup při volbách do orgánů regionálních komor i Rakouské notářské komory. Konstatuje, že notářský řád mlčí o volebním postupu při volbách do sněmu a také při volbách prezidenta Rakouské notářské komory, a to na rozdíl od voleb v regionálních komorách. Připisuje to skutečnosti, že sněm delegátů se v zákonné úpravě objevil až dodatečně (v Rakousku stále platí notářský řád z roku 1871), a to v úpravě z roku 1921.

Klaus Woschnack konečně také zmiňuje postavení prezidenta Rakouské notářské komory, který sice řídí stálý výbor i sněm delegátů, sám o sobě však nepředstavuje žádnou instituci, která by snad rozhodovala o odvoláních proti rozhodnutím či mohla vydávat závazné pokyny.

Při studiu podkladů pro tuto recenzi jsem se na internetové adrese „notar.at“, tedy na adrese Rakouské notářské komory, dozvěděl, že 17. října 2019 byl novým prezidentem této komory na tři roky zvolen Dr. Michael Umfahrer (57), notář z Vídně, který dosud působil jako prezident Rakouské notářské akademie (obdobu této instituce u nás bohužel neznáme) a jako vedoucí odborné komise pro podnikatelské a společenstevní právo. Dr. Michael Umfahrer nahradil mnoha českým notářům známého doc. dr. Ludwiga Bittnera, který funkci vykonával 9 let a sám byl v tomto postavení nástupcem autora recenzované knihy, dr. Klause Woschnacka.

Zřejmě právě dlouhodobé společné právní dějiny českého i rakouského notářství nás vedou k tomu, že se rakouským notářstvím inspirujeme. Vzorem pro inspiraci je samotná skutečnost, že o notářské samosprávě byla vědecká odborná publikace vůbec sepsána. Dr. Woschnack nás v ní vede k mnoha originálním úhlům pohledu a zamyšlením nad tím, o čem v každodenní praxi ani nepřemýšlíme, ale co vytváří základ k tomu, aby se notářství úspěšně rozvíjelo.

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

• Štítky:
• 2020