Recenze: Cestou k svobodnému notářství

(Cestou k slobodnému notárstvu) Kapitoly z dejín notárstva po roku 1993. Pre Notársku komoru Slovenskej republiky vydala Tlačiareň P + M, s.r.o., 2018.

Mnoha českým notářům (samozřejmě především těm, kteří jsou pokročilejšího věku) je jméno Mariana Mikla, slovenského emeritního notáře se sídlem v Martině, známé.

Osobně jsem ho poznal v roce 1990, kdy se rozjížděly diskuse o návratu notářství do jeho původní klasické podoby. Nepřehlédnutelný vousatý muž vysoké postavy na mě působil jako zjevení. Milovník lesů, přírody, amatérské radiotelegrafie a … také notářské historie.

Jeho poslední publikace „Cestou k svobodnému notářství“ s podtitulem „Kapitoly z dějin notářství po roce 1993“ byla vydána v loňském roce u příležitosti čtvrtstoletí obnovení svobodného notářství na Slovensku. Kniha navazuje na předchozí autorovu publikaci „140. jubileum veřejného notářství na Slovensku“ z roku 2015, která připomínala výročí nabytí účinnosti uherského zákona o královských veřejných notářích z roku 1874, s nímž je spojen nástup notářství latinského typu v Uhrách. Především však poslední publikace navazuje na autorovu výpravnou knihu „Notářství na Slovensku 1874 až 1993“ vydanou v roce 2012 a zahrnující velké množství údajů a dokumentů z více než stoletého vývoje slovenského notářství až do obnovy svobodného notářství v roce 1993.

Je tedy zřejmé, že v díle Mariana Mikla chyběla novodobá historie slovenského notářství, a to právě je to nejcitlivější, poněvadž novodobá historie je vždy závislá na ještě žijících aktérech. Jde o historii od okamžiku, kdy se české i slovenské notářství vydala na samostatnou cestu a současně se osvobodila od příliš silné kurately státu v podobě bývalého státního notářství.

Vývoj českého i slovenského notářství se za poslední čtvrtstoletí lišil a do jisté míry byly rozdíly dány „nahodilostmi“, tj. obsazením funkce ministra spravedlnosti v té které zemi a poměry v justiční sféře a v politice vůbec. Rozdíly byly ovšem dány i historicky jiným vývojem právním před nástupem komunismu. To však nebránilo tomu, že vzájemné vztahy mezi českou a slovenskou notářskou komorou byly po celé čtvrtstoletí a stále jsou nadstandardně přátelské, o čemž mimo jiné svědčí pravidelná společná zasedání prezidií obou komor pořádaná střídavě na Slovensku i v České republice.

Nutno ještě podotknout, že od samého počátku v roce 1993 organizace slovenské notářské komory nepočítala s existencí regionálních komor, takže notářská samospráva se až doposud uskutečňuje pouze na celoslovenské úrovni a nejvyšším orgánem je konference všech slovenských notářů. Ta se zpravidla schází jednou ročně a volí ostatní orgány komory. Uplatňuje se tak přímá demokracie notářů, a neexistuje tudíž český či rakouský model zprostředkované (delegované) demokracie uplatňované formou volby delegátů a prezidentů regionálních komor tvořících dohromady sněm jako nejvyšší orgán komory.

Autor celkem v šesti kapitolách vtipně popisuje momenty a události, které v posledním čtvrtstoletí existence svobodného slovenského notářství vyústily v konflikty a krize, jež – dalo by se souhrnně konstatovat – nakonec většinou vyústily v nalezení další cesty.

Dnes již spíše historický kolorit představuje popis potíží, které doprovázely průběh jmenování slovenských notářů v prvních dnech roku 1993. Postup slovenského ministerstva spravedlnosti v té době jakoby odrážel postoj části slovenské právní veřejnosti k „privatizaci“ notářství. Správně Marian Mikl upozorňuje, že termín „privatizace“ byl v daném případě zavádějící a měl být správně použit termín „odstátnění“, který vystihuje obnovenou podobu notáře jako nositele funkcí státu. O tehdejší době na Slovensku vypovídá i skutečnost, že vyhláška o odměnách notářů byla vydána až 28. 2. 1993, takže dva měsíce nebylo jasné, jaké odměny notářům přísluší.

Druhá kapitola si všímá problémů s enormním zvýšením počtu nevyřízených dědických věcí v průběhu roku 1993, který souvisel s mimořádně vysokým množstvím tzv. dodatečných projednání dědictví a restituční agendy napadlých ještě před rokem 1993, jakož i starostmi slovenských notářů spojenými se zařizováním vlastních kanceláří.

Zvláště tristní dojem vyvolává třetí kapitola. Pojednává o reformách, které zavedl v letech 1994 až 1998 tehdejší ministr spravedlnosti Josef Liščák. Při jeho nástupu do funkce stále přetrvával vysoký podíl neskončených dědických věcí. Ministr navrhl jako řešení situace buď zvýšení počtu notářů, anebo zavedení vyřizování dědických věcí advokáty. Uvědomme si, že advokáti, kteří jsou povoláni hájit zájmy jedné strany, nemohou zaručit nezávislost při výkonu soudní činnosti v řízení o pozůstalosti. Nakonec došlo ke zvýšení počtu slovenských notářů na 277, přičemž závěry výběrových řízení (obdoba našich konkursů na uvolněný notářský úřad) nebyly ministrem spravedlnosti vždy respektovány. Řešením problému vysokého počtu neskončených dědických věcí se stalo zavedení institutu „Osvědčení o dědictví“ v občanském soudním řádu. Institut praktikovaný na Slovensku v letech 1996 až 2016 přispěl k výraznému snížení neskončených věcí a ukázal se být v praxi životaschopným. V roce 2016 byl nahrazen novým civilním nesporným řádem a usnesením o dědictví, které je zřejmě obdobou našeho rozhodnutí o dědictví.

Čtvrtá kapitola se věnuje letům 2002 až 2006, kdy působil jako ministr spravedlnosti tehdejší místopředseda vlády Daniel Lipšic. Ten uplatňoval ryze tržní pojetí notářské profese, aniž by vzal v úvahu, že princip numerus clausus je jednou ze základních záruk nezávislosti notářů při výkonu funkcí státu. Návrh novely notářského řádu, který zaváděl nelimitovaný přístup k notářskému povolání všech, kdo splní určité podmínky, nebyl parlamentem ani do druhého čtení po rozsáhlé diskusi poslanců zařazen. Daniel Lipšic navzdory neúspěchu v parlamentu pak však zvýšil počet slovenských notářů o nahodile zvolený počet 222 notářů na celkový počet 505 notářů. V následujících výběrových řízeních se obsadily jen úřady ve velkých průmyslových aglomeracích, zatímco na venkově nikoli. Po odchodu Daniela Lipšice z funkce byly tyto nadnormativní a nereálné počty notářských úřadů redukovány.

V páté kapitole Marian Mikl rozebírá články publikované v ekonomickém týdeníku Smer v prvním desetiletí tohoto století, které dlouhodobě útočily na notáře, a dokonce notáře obvinily z podvodů. Notářská komora SR usilovala o omluvu právní cestou, nakonec však k soudnímu sporu nedošlo.

V poslední šesté kapitole je rozebrána zajímavá situace, která vedla k tomu, že od počátku roku 2014 bylo stanoveno jako důvod zániku výkonu notářského úřadu dosažení věku 67 let. K tomu ovšem musím dodat, že do té doby věkový limit jako důvod ukončení výkonu notářství na Slovensku neexistoval.

Velkou předností publikace Mariana Mikla je, že se nevyhýbá neuralgickým, ba dokonce nejcitlivějším místům činnosti notáře na Slovensku. Nabyl jsem dojmu, že slovenské svobodné notářství zažilo v posledním čtvrtstoletí své existence mnoho peripetií, je však zřejmé, že ty základní problémy vyřešilo zdárně a Notářská komora SR je veřejností respektována. Domnívám se, že Marian Mikl, který již na základě posledně uvedené novely notářského řádu ukončil svou pracovní aktivitu, si za erudovaný příspěvek do dějin nejen slovenského, ale i evropského a světového notářství, zaslouží velké díky a uznání. Zkušenosti z historické cesty slovenských notářů, kteří vycházeli z obdobných začátků, jsou nesporně poučením i pro české notářství.

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

 

Zpět