JUDr. Antonín Mokrý: „Chtěl jsem se stát zárukou spravedlivých lidských hodnot.“

Ad Notam přináší čtenářům rozhovor s nestorem české právnické obce a představitelem slavného právnického rodu JUDr. Antonínem Mokrým. Rozhovor uskutečnili JUDr. et Ing. Ondřej Klička, vedoucí redaktor Ad Notam a JUDr. PhDr. Stanislav Balík,  člen redakční rady Ad Notam.

Dalo by se říct, že právo patří k Vaší rodinné tradici. Ví se o Vás, že zpracováváte rodinnou kroniku a do publikace Dějiny notářství v českých zemích jste dal k dispozici některé dokumenty z rodinného archivu. V čem Vás Vaši předkové inspirovali?

Ano, je tomu skutečně tak. Právnické povolání patří u nás už v páté generaci k rodinné tradici, notářů mezi mými nejbližšími příbuznými bylo celkem šest. Přitom jsme vystřídali všechny tři základní typy právnické profese: notářství, soudnictví i advokacii. Když jsem se na gymnáziu rozhodoval o svém budoucím povolání, zvítězil při mé určité konzervativnosti a respektu k tradici opět právnický stav. Abych vyzkoušel jinou než notářskou parketu, rozhodl jsem se pro dráhu soudce. Považoval jsem ji za vrchol právnického poslání, k němuž se uchylují ti, kteří svého práva nedosáhli smírnou cestou. Chtěl jsem se stát zárukou spravedlivých lidských hodnot. A ačkoliv moje právnická studia bohužel začala až po nástupu totalitního režimu, zůstalo v té době na pražské právnické fakultě ještě po nějakou dobu několik starých pánů profesorů, kteří nám naznačili, jak máme právo pojímat a chápat, abychom si uchovali úctu k lidským právům. Chtěl bych tu vzpomenout zejména právního filozofa pana profesora Tomsu, který se tehdy nedávno vrátil z nacistického koncentračního tábora.

Jméno Antonín Mokrý zná snad každý absolvent tuzemské právnické fakulty. Vy sám patříte k nejvýznamnějším postavám českého práva. Co Vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl pro právnickou kariéru?

Vaše hodnocení mé osoby mne samozřejmě těší, ale i poněkud překvapuje. Nemyslím si, že nejmladší generaci jsem všeobecně znám. Čas zejména dnes velmi rychle běží a i tu platí přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“. Rád se však s mladými právníky scházím a hovořím a s radostí mezi nimi, a to i mezi mladými notáři, nacházím lidi vzdělané a podobných zásad, o nichž jsem již hovořil. Rád vzpomínám, s jakým zaujetím sledovali svého času mladí studenti pražské právnické fakulty moje přednášky o právnické etice. Až mne to někdy překvapovalo, protože současně vidím, že do našich povolání pronikají z jiných společenských sfér i trendy zcela opačné. Musíme si na ně dávat pozor, aby nás neovládly.

Pokud jde o mne samotného, vždy mě ovlivňovali i moji právničtí i neprávničtí předci, zejména můj otec. Šlo vesměs o lidi, pro které při výkonu jejich notářských povolání nebyl na první místě majetkový prospěch. Nehromadili nadměrně pozemské statky, hleděli jen, aby zabezpečili slušný život sobě a hlavně svým blízkým. Vždy se také věnovali kulturním zájmům a snažili se být společensky prospěšní. Můj praděd se jako poslanec na Říšském sněmu v Kroměříži podílel na zákonodárných aktech, které od základu změnily společenské zřízení monarchie a celé tehdejší feudální společnosti, angažoval se v tehdejších revolučních událostech, jeho syn Otakar byl básníkem a politikem, další jeho syn Theodor byl vynikajícím lesníkem a rybníkářem, další jeho syn Antonín, můj děd, byl mezi předními činiteli tehdejší notářské komory. Mého otce, rovněž notáře, bohužel postihly tragické události druhé poloviny minulého století v podobě nejprve nacistické a hned poté komunistické totality. U něho jsem se však zase naučil tomu, že i za takových poměrů je třeba především dbát na uchování vlastní cti a slušnosti.

Proto jsem se také po odchodu do penze rád hluboce ponořil do bohaté rodové historie a sepsal ji až do druhé poloviny 16. století.

Je o Vás známo, že ve své soudcovské profesi jste vždy měl blízko k notářům. Zůstala Vám k notářství určitá náklonnost?

Ač se nyní mnohde mylně traktuje, že jsem původně byl notářem, není tomu tak. Nikdy jsem jím nebyl, protože od počátku jsem byl soudcem. Je však pravda, že pod vlivem rodinné tradice a toho, co mi o poslání tohoto stavu vštěpoval můj otec, jsem měl k notářům vždy dobrý vztah a oceňoval jsem jejich postavení v justici v širším slova smyslu. Model notářství, jak se vyvinul v 19. století v Rakousku a později přetrval i v ČSR až do socialistického postátnění, jsem považoval za logický, vyvážený, osvědčený a hodný následování. Vrchol absurdity jsem však viděl v tom, že se za socialismu stali z notářů mimo jiné i výběrčí daní. To bylo zcela inkompatibilní spojení funkcí a některé notáře to mohlo neblaze ovlivňovat v jejich rozhodování v  ostatních agendách. I třeba podvědomě totiž mohli vést věci tak, aby neutrpěl poplatkový výnos pro stát, někdy i bez ohledu na zájmy jejich klientů.

S notáři jsem se velmi sblížil od r. 1964, kdy jsem se v Praze stal předsedou odvolacího senátu, který mimo jiné rozhodoval o odvoláních proti rozhodnutím státních notářů. Takto jsem s nimi spolupracoval třicet let a za tu dobu se s nimi dokonale poznal a sblížil. I staří pánové pamatující lepší časy se snažili, mladí byli hloubaví, učenliví a pro své povolání žili. Obdivuhodně se pak po r. 1989 vložili do nové role a umně si připravili návrat ke klasickému modelu svého milovaného povolání. Mám mezi nimi mnoho dobrých přátel.

Po odstátnění notářství v roce 1993 došlo v této oblasti k významným změnám. Na notáře přešly významné pravomoci v oblasti korporátního práva, ale i práva občanského. Jak tyto změny hodnotíte?

Mnoho závažných funkcí určité instituce vždy pro ni znamená nejen výhody, ale je spojeno i se vzrůstem nejen vysoké odpovědnosti, ale i různých neblahých svodů. To je třeba mít vždy a neustále na mysli. Vzrůstá odpovědnost samosprávných orgánů instituce a důležitost jejich neustálého působení k dodržování etických principů povolání. Pokud se to vše bude dařit, přeji notářům mnoho úspěchů na této cestě.

Jste dlouholetým předsedou Pražského sdružení Jednoty českých právníků. V letošním roce si Jednota českých právníků připomenula 150. výročí svého založení i výročí narození a úmrtí Antonína rytíře Randy. Pokračuje Jednota v tradici, založené v roce 1864?

Jsem rád, že mohu i po ukončení právní praxe udržovat kontakt s právnickým prostředím v Jednotě českých právníků. Vážím si i její historie a jejích zakladatelů. Významné výročí jednoho z vůbec nejstarších českých spolků jsme letos důstojně oslavili a bylo nám ctí, že jsme mohli 4. 11. tr. udělit na slavnostním zasedání ve velké aule staroslavného Karolina Karlovy university v Praze zlatou medaili prof. Antonína rytíře Randy čelnému představiteli rakouského notářství a světového latinského notářství ve světě panu Dr. Woschnakovi. JČP důsledně vychází z cílů, které si předsevzali její zakladatelé. Jde tu zejména o to, aby se působilo ke sbližování všech druhů právnických profesí k základnímu cíli, jímž je spravedlivé uplatnění práv a svobod v demokratické společnosti.

Vy sám jste byl v roce 2008 oceněn nejvyšším jejím oceněním – zlatou Randovou Medailí. V soutěži právník roku 2008 jste navíc získal cenu sv. Yva a byl jste uveden do Právnické síně slávy. Osob, které taková ocenění získaly, je jen velmi málo. Jak se na tato ocenění s odstupem času díváte?

Vzpomínáte významných ocenění, jichž se mi ke konci mé právnické kariéry dostalo. Po pravdě musím říci, že jsem je neočekával a že zejména síň slávy mne opravdu překvapila. Děkuji znovu za tyto pocty, nesmírně si jich vážím a jsem za ně právnické veřejnosti velmi vděčný. Také je mi ctí, že jsem se ocitl ve společnosti výkvětu právnické společnosti, která, jak doufám, se bude i nadále rozrůstat k prospěchu nás všech.

Váš syn Antonín Mokrý dal přednost advokacii, je místopředsedou a zástupcem České advokátní komory v Radě evropských advokátních komor (CCBE) a kandiduje na post místopředsedy CCBE. Jste jeho konzultantem na tomto poli?

Se  svým synem jsme se od počátku jeho vstupu do advokacie výslovně dohodli, že já jako soudce nebudu v žádné formě  jeho podpůrcem v advokátní praxi. Vždy jsme to dodržovali a jsem rád, že jemu to nevadilo. To neznamená, že jsme nikdy nekonzultovali právní problémy v obecné rovině. Zřeknout se něčeho takového by bylo určitě nemístné a nikomu by to neprospělo. Jsem rád, že v obecných principech se shodujeme a mne těší, že on se toho i ve své praxi podržuje. Také on sám, jak se domnívám, klade velký důraz na etická pravidla výkonu advokacie a poměřuje jimi vše, co se v jeho profesi odehrává. Rozhodl se to vše podporovat i v důležitých funkcích ve stavovských orgánech,  z čehož usuzuji, že majetkový prospěch není jeho hlavním cílem. Z debat s ním pozoruji, jak je dnes mnohdy obtížné zmíněné zásady a hodnoty ochraňovat a prosazovat a jakým opačným tlakům jsou vystaveny. To se samozřejmě netýká jen advokacie, do určité míry je to jistě i problém notářů, o němž jsem se již zmínil. My jsme museli čelit docela jiným problémům a kladu si otázku, či postavení bylo obtížnější. Dnešní výhodou je, že nikomu nehrozí nebezpečí, že bude ohrožen na svobodě pro svůj názor. Přeji svému synovi i všem dalším generacím právníků, aby si vždy počínali čestně, a to i tam, kde se jim hned vše zcela nedaří. Vždyť ke hvězdám se vždy kráčí přes překážky.

Jaké životní krédo byste doporučil střední a nejmladší právnické generaci?

Myslím, že moje životní kredo, které bych doporučil mladým právníkům, vyplývá jasně z toho, jak jsem odpověděl na Vaše výstižné otázky. Jsem rád, že jste mi tuto příležitost ve svém zajímavém časopisu poskytli. Při jeho četbě obdivuji, jak se naši starší i mladí notáři aktivně angažují v uplatňování svých stavovských a společenských zájmů doma i v zahraničí a srovnávám, jaký pokrok neustále zaznamenáváte. V tom se dnešní generace oproti těm předcházejícím snad vůbec ani nedá srovnávat. Nepřestaňme si toho vážit.

JUDr. et Ing. Ondřej Klička,

vedoucí redaktor Ad Notam, notář v Praze

JUDr. PhDr. Stanislav Balík,

člen redakční rady Ad Notam,

JUDr. Antonín Mokrý (*1928)

•  Právník, působil nejprve jako notář, následně soudce.

•  Do roku 1999 zastával funkci předsedy Vrchního soudu v Praze.

•  Podílel se na velkých komentářích k občanskému zákoníku, občanskému soudnímu řádu a notářskému řádu.

•  Je dlouholetým předsedou pražského sdružení Jednoty českých právníků.

• Štítky:
• 2014