Culpa in testando

 

doc. JUDr. Petr Dostalík, Ph.D.

Článek se zabývá praktickou situací, kdy osoba, která se domnívá, že bude dědit, učiní nějaký náklad nebo výdaj buď vůči majetku budoucího zůstavitele, nebo vůči jeho osobě, a zůstavitel změní názor a přenechá celý svůj majetek jako dědictví někomu jinému. V takové situaci hovoříme o zklamaném dědici nebo tradičně o culpa in testando. V německé nebo rakouské právní literatuře se můžeme setkat i s pojmem condictio ob rem, condictio ob poenitentiam.

Jedná se tedy o situaci, kdy osoba, která se domnívá, že bude dědit, vynaloží nějaký náklad buď přímo na předmět budoucí pozůstalosti, nebo v souvislosti s očekávaným dědictvím.

Pokud zůstavitel nakonec – navzdory očekávání původního domnělého dědice – učiní dědicem někoho jiného, není pochyb o tom, že závěť je platná; již římští právníci totiž formulovali zásadu, že zůstavitel je oprávněn změnit závěť až do posledního okamžiku svého života.[1]

V této souvislosti vzniká otázka, zda a jakým způsobem budeme chránit majetková vydání toho, kdo se domníval, že bude dědicem (dále v textu bude použita zkratka „zklamaný dědic“). Vynaložené náklady totiž obohatily majetek zůstavitele, smrtí zůstavitele přešlo toto obohacení na zůstavitelovy dědice a tito dědicové by se měli se zklamaným dědicem vypořádat.

Současná právní úprava českého občanského zákoníku tuto materii výslovně neřeší.

 

Inspirace rakouskou a německou právní úpravou

Pro inspiraci je možné nahlédnout do právní úpravy a odborné literatury sousedních států. Zklamaného dědice neřeší výslovně ani rakouský občanský zákoník, v rakouském právním prostředí byl však tento problém řešen doktrinárně, a to již v polovině 90. let.[2] Konstrukce nároku zklamaného dědice se zakládá na tom, že zůstaviteli, který změnil závěť, je uložena povinnost informovat původně obmyšleného dědice o změně závěti a povinnost péče. Pokud tyto povinnosti zůstavitel zaviněně poruší, vzniká zklamanému dědici oprávnění k vymáhání náhrady škody, tedy i nákladů, které zklamaný dědic vynaložil v souvislosti s očekáváním dědictví. Tento konstrukt byl v rakouské literatuře nazván culpa in testando.[3] V německé literatuře[4] se objevují tendence chápat nároky „zklamaného dědice“ jako nárok podle § 2057a BGB, který je však v soudní praxi vyžíván velmi úzce, vzhledem k omezenému okruhu oprávněných (viz dále). Diskutuje se rovněž o možnosti využití některé z kondikcí (žalob z bezdůvodného obohacení) podle § 812 BGB, zde se ovšem naráží na překážku zákazu jakýchkoliv dohod mezi dědicem a zůstavitelem, vyjádřenou v § 2302 BGB. Pro německé právo dospívá jak teorie,[5] tak praxe[6] k závěru, že § 2302 BGB nebrání užití institutu culpa in testando. Pokud chtějí dědic a zůstavitel uzavřít tuto dohodu formalizovaným způsobem, je tak možno učinit – podle názoru, který zazněl v 90. letech – kombinací dvou institutů soukromého práva, a to dědické smlouvy (Erbevertrag) a smlouvy o péči (Verpflichtvertrag).[7] Je možné, že si zůstavitel není vědom nutnosti uzavření takto formalizované dědické smlouvy a smlouvy o péči nebo – zejména v domácím prostředí – takovou smlouvu uzavřít nechce. V současné době je možné setkat se s přístupem, kdy se vztah mezi zůstavitelem a zklamaným dědicem popisuje jako pracovní smlouva.[8]

Podle A. Braunové jsou tyto případy (v rakouském a německém prostředí) stále méně časté,[9] mám však za to, že v českém právním prostředí bude případ, kdy je dědici poskytnut pouze neformální příslib, mnohem častější. Navíc, pokud se jedná o vyloženě domácí prostředí, může být pro budoucího dědice obtížné žádat o formalizovaný postup pro zajištění jeho nároku, protože taková žádost může být vyložena jako projev nedůvěry vůči zůstaviteli.

 

Culpa in testando v českém právním prostředí

Proto je třeba najít v českém právu právní institut, který by chránil nároky zklamaného dědice, které vznikly na základě neformálního ujednání.

Na prvním místě přichází do úvahy culpa in testando. Výše popsanou rakouskou konstrukci (culpa in testando) v českém prostředí kritizuje P. Bezouška.[10] Upozorňuje, a je nutno podotknout, že zcela správně, že navzdory latinskému pojmenování se jedná o umělý konstrukt, který nemá oporu v historické tradici vycházející z římského práva. Domnívá se, že se jedná o určité omezení testovací svobody zůstavitele, a zkoumá následky s tímto omezením následků související.[11]

Aplikace § 3 odst. 2 písm. d) v kombinaci s § 2056 OZ a jeho kritika

Z hlediska moderního českého práva se jedná podle P. Bezoušky o porušení slibu, který podle § 3 odst. 2 písm. d) OZ zavazuje, což ovšem neznamená, že by zůstavitel musel učinit dědicem toho, komu to slíbil, ale porušení slibu může vést k povinnosti nahradit újmu, zejména tehdy, bude-li porušení slibu představovat nečestné jednání (§ 6 OZ).[12] K renumeraci vynaložených prostředků navrhuje P. Bezouška využít § 2056 OZ, který přímo v rámci darování umožňuje domáhat se náhrady účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s očekáváním slíbeného daru, ze kterého nakonec sešlo.[13]

§ 2056 OZ:

Kdo druhému dar jen slíbí, není zavázán darovat, ale ten, kdo slib obdržel, má právo, aby mu slibující nahradil náklady účelně vynaložené v očekávání daru.

Podle důvodové zprávy je nutno chránit i toho, kdo není obdarovaným z titulu uzavřené darovací smlouvy, ať již uzavřené v reálné, nebo konsensuální formě, ale také toho, komu byl dar pouze slíben a k uzavření darovací smlouvy nedošlo. Jedná se o prolomení zásady o závaznosti slibu, tak jak je uvedena v § 3 odst. 2 písm. d) OZ; toto ustanovení je k obecné závaznosti slibu dle komentáře v poměru speciality.[14]

Podle M. Janouška se jedná o speciální ustanovení k § 1729 OZ, které je uzpůsobeno bezúplatnému charakteru darovací smlouvy.[15] M. Janoušek v této souvislosti zdůrazňuje podstatu darování, kterým dárce „projevuje obdarovanému štědrost“.[16]

Domnívám se, že uvedená subsumpce rakouského institutu culpa in testando pod § 2056 OZ má několik slabin.

První slabinou je skutečnost, že není možné bez dalšího chápat ustanovení dědice jako darování. Již od dob římského práva je darování chápáno jako „dobrovolné a bezplatné poskytnutí převodu vlastnického práva k věci, jímž dárce sleduje především zvětšení majetku obdarovaného jako projev své velkorysosti, vděku, štědrosti, či filantropie vůbec (animus donandi)“.[17] Naproti tomu dědic je ve zcela odlišném postavení: nastupuje na místo zůstavitele, vstupuje do jeho práv a povinností. Navíc je v této souvislosti nutno zdůraznit, že darování je dvoustranné právní jednání a ochrana obdarovaného pro případ porušení slibu má charakter culpa in contrahendo, zatímco určení dědice je jednostranné právní jednání, na které můžeme jen obtížně vztahovat předsmluvní odpovědnost.

Další, podstatnou, slabinou je omezení restitučního nároku pouze na účelně vynaložené náklady (podle dikce zákona „náklady účelně vynaložené v očekávání daru“).

D. Elischer[18] uvažuje v této souvislosti i o nákladech, které např. vynaložil „zklamaný obdarovaný“ na uzpůsobení nemovitosti (tedy obdarovaný v očekávání daru již dopředu adaptuje nemovitost pro své potřeby, což nemusí být užitečný náklad stricto sensu – viz dále), ale dokonce i o nákladech, které byly spojeny s očekáváním daru, jako jsou cestovní náklady, náklady na vypracování znaleckého posudku, telefonické výdaje s tím, že výslednou korekci by provedl soud.

M. Janoušek naproti tomu nabízí v podstatě striktnější definici pojmu „náklady účelně vynaložené v očekávání daru“, kdy navrhuje účelnost takových nákladů posuzovat „objektivně, vzhledem k nutnosti a užitečnosti vynaložených nákladů“,[19] přičemž mezi takové náklady řadí i poštovné, cestovné a výdaje za poradenství.[20] Podmínkou pro vznik nároku je dobrá víra příjemce slibu obdarování a jistá míra pravděpodobnosti, že k obdarování v budoucnu skutečně dojde.[21] V. Bednář s P. Kasíkem se domnívají, že dárce je povinen uhradit náklady, které v souvislosti s přijetím slibu daru vznikly. Jako účelně vynaložené náklady posuzují cestovní náklady, které budoucí obdarovaný vynaloží za účelem uzavření darovací smlouvy v době, kterou budoucí dárce k uzavření smlouvy stanovil, nebo náklady, které byly vynaloženy k zajištění ustájení zvířete, které mělo být předmětem daru.[22]

Mám spíše za to, že pod pojem účelně vynaložené náklady lze zahrnout pouze ty náklady, které zvyšují hodnotu věci, která by byla předmětem budoucího darování. Pokud slib darování není závazný a představuje výjimku z obecné závaznosti slibu, která byla zavedena z důvodu odlišného vzájemného postavení dárce a obdarovaného, není možné požadovat všechny náklady, které budoucí obdarovaný vynaložil za účelem získání daru. Budoucí obdarovaný sám dobře věděl, že je mu dar pouze slíben, a vynaložil-li náklady, které mu v budoucnu měly umožnit získání daru (vypracování znaleckého posudku) nebo usnadnit jeho užívání (adaptace nemovitosti dle potřeb budoucího obdarovaného), aniž by byla uzavřena darovací smlouva, činil tak s rizikem, že budoucí dárce takovou smlouvu neuzavře nebo např. zemře dříve, než tak stačí učinit.

Jako nahraditelné účelně vynaložené náklady je možno chápat pouze ty náklady, které budoucí obdarovaný vynaložil účelně vzhledem k předmětu daru, tedy taková vydání, která zvýšila hodnotu věci, která měla přejít v budoucnu na základě darovací smlouvy z majetku dárce do majetku obdarovaného. Zhodnocením věci, která navzdory očekávání obdarovaného zůstala v majetku dárce, došlo k obohacení dárce na náklady obdarovaného, a je proto spravedlivé, aby byly tyto náklady vráceny tomu, kdo je vynaložil (obdarovanému).

Takové chápání restituční povinnosti je také v souladu s obvyklým výkladem pojmu nahradit účelně vynaložené náklady tak, jak jej, třebaže v jiných souvislostech, užívá občanský zákoník.

Náklady na cestovné, zajištění budoucího ustájení zvířete či znalecké ocenění nemovitosti nejsou podle mého názoru náklady účelnými. To ovšem neznamená, že budoucí obdarovaný nemá nárok tyto náklady vymáhat. Zákonným podkladem pro toto vymáhání však není § 2056 OZ, nýbrž § 1729, resp. § 1730 OZ, ke kterému je § 2056 OZ v poměru speciality. Aplikaci § 1730 OZ na vydání obohacení, kterého se dopustí dárce tím, že zneužije údaje, které mu byly sděleny v očekávání uzavření darovací smlouvy obdarovaným, připouští i V. Bednář s P. Kasíkem.[23]

Aplikace § 1693 odst. 3 OZ a jeho kritika

V německé recentní literatuře se objevuje dokonce možnost chápat nároky zklamaného dědice analogicky s nárokem podle § 2057a BGB.[24] Podle tohoto ustanovení má potomek, který se po dlouhou dobu podílel na chodu domácnosti nebo v rámci povolání nebo v rámci obchodní činnosti, právo – pokud za svou činnost nezískal jiné plnění – na vyrovnání s dědici ze závěti nebo ze zákona, a to do míry, kterou přispěl k zachování majetku zůstavitele nebo jeho zvětšení.[25] Totéž platí o potomkovi, který se po dlouhou dobu staral o zůstavitele. Samotné užití tohoto ustanovení je však sporné, neboť jeho aplikaci brání § 2078 odst. 3 BGB, který vylučuje odpovědnost za škodu.

V českém právním prostředí je možno v této souvislosti odkázat na § 1693 odst. 3 OZ, který vykazuje některé obdobné rysy a podle důvodové zprávy byl inspirován právě § 2057a BGB. Toto ustanovení bylo převzato do německého občanského zákoníku ze švýcarského občanského zákoníku (§ 633) v roce 1969.

Samotný § 1693 odst. 3 OZ zní následovně: „Dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován. Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se zvětší jeho dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není pozůstalým manželem, plnil vůči zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou povinnost.“

Podle komentářové literatury[26] se jedná o „mimořádné zvýšení dědického podílu dědice, který se staral o zůstavitele delší dobu, přispěl značnou měrou k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem bez odměny, plnil sám vůči zůstaviteli vyživovací povinnost, ačkoliv k tomu byli zavázáni i ostatní dědicové, nebo naopak přispíval zůstaviteli na výživu penězi nebo naturálně i tehdy, pokud k tomu povinen nebyl“.

O. Horák a O. Drachovský vidí smysl tohoto institutu v ocenění nadstandardních aktivit dědiců, zejména dětí a chápou jej jako přirozený doplněk kolační povinnosti.[27]

Mezi další situace, kdy může vzniknout nárok na zvětšení dědického podílu, lze řadit vynaložení nákladů v souvislosti s opravou nebo zvelebením domu zůstavitele tak, aby v něm mohl zůstavitel nerušeně bydlet až do své smrti, přičemž zůstavitel příslušnému dědici vynaložené náklady neuhradil a pohledávka dědice za takové opravy a úpravy, prováděné se souhlasem zůstavitele, je již promlčena. Dalším příkladem, ve kterém bude aplikováno toto ustanovení, je situace, kdy několik dědiců mělo ze zákona povinnost plnit vyživovací povinnost a plnil ji pouze jeden z nich, nebo také situace, kdy přispíval zůstaviteli penězi nebo jinak ten z dědiců, který vyživovací povinnost vůbec neměl (např. dědic vzdálenější).

Podle mého názoru mohou tyto nároky uplatnit pouze dědicové, tedy osoby, které byly k dědění zůstavitelem skutečně povolány, a nadto pouze dědicové ze zákona, nikoliv ze závěti. Důvodová zpráva totiž počítá s tím, že zůstavitel vzal péči, kterou mu poskytli jeho jednotliví příbuzní, do úvahy při formulaci závěti. V této souvislosti je možné poznamenat, že jak německá, tak švýcarská právní úprava přiznává toto oprávnění pouze potomkům (Abkömmlinge) a i důvodová zpráva k českému občanskému zákoníku doporučuje rozšiřovat toto oprávnění pouze na další příbuzné v linii přímé a pobočné (předci, sourozenci) – přesto však není dle mého názoru vhodné omezovat culpa in testando pouze na zákonné dědice nebo pouze na příbuzné;[28] zklamaným dědicem může totiž být i heres extraneus. K tomu je dále vhodné zmínit, že německé právo chápe pojem potomek velmi úzce a vztahuje jej pouze na přímé příbuzné v prvním stupni, je tedy vyloučen nárok vnuka nebo vnučky. Omezení pouze na dědice ze zákona je v německé právní vědě zdůvodňováno svobodnou vůlí zůstavitele disponovat se svým majetkem.

Dalším omezením je požadavek, že poskytování péče o zůstavitele musí být opakované, dlouhodobé (nejlépe několik let trvající).

A konečně, k poměrně úzkému poli aplikace tohoto institutu vede skutečnost, že tento nárok má pouze subsidiární charakter a může být použit pouze tehdy, pokud se nepodaří prokázat existenci jiného právního vztahu – např. pracovněprávního nebo vztahu založeného na základě bezdůvodného obohacení, nebo eventuálně, pokud jsou dané jiné nároky již promlčeny.[29]

Trvání na přednostním uplatnění jiných nároků v českém právu zklamaným dědicem, tedy osobou, která není potomkem, není dědicem ze zákona, byla pouze herede in spem, ale nikdy se jím skutečně nestala, by bylo podle mého názoru nepřípustným rozšířením pojednávané skutkové podstaty bez opory v zákoně.

Vidíme, že je obtížné ukázat prstem na konkrétní ustanovení občanského zákoníku a říci „na základě tohoto ustanovení má zklamaný dědic nárok na náhradu nákladů nebo škody, které vynaložil v očekávání dědictví“.

Ustanovení § 2056 OZ se vztahuje na darování, nikoliv na dědictví, a na náklady, vynaložené účelně, nikoliv na všechny náklady. Ustanovení § 1693 OZ je pak omezeno pouze na dědice ze zákona,[30] možná dokonce – podle důvodové zprávy – pouze na dědice ze zákona, kteří jsou příbuznými zůstavitele.[31]

Samozřejmě je možné si představit souběžnou aplikaci obou těchto ustanovení soudem, kdy soudce může argumentovat např. tím, že § 2056 OZ je inspirován quebeckým občanským zákoníkem (art. 833 QCC), který omezení na účelně vynaložené náklady neobsahuje,[32] nebo také tím, že pojem „náklady účelně vynaložené v očekávání daru“ není zcela totožný s pojmem „užitečný náklad“.

Culpa in testando jako jednatelství bez příkazu

Domnívám se však, že aplikace obou předmětných ustanovení v případě culpa in testando by byla poněkud násilná, a pokusím se nalézt jiný institut občanského práva, který by lépe vystihoval skutkovou podstatu culpa in testando. V této souvislosti je nutno uvést, že O. Horák a O. Drachovský doporučují užití § 1693 právě k řešení problematiky culpa in testando,[33] jsou si ovšem vědomi všech omezení, která s sebou aplikace tohoto ustanovení přináší. Mezi tato omezení řadí omezení na zákonné dědice (pravděpodobně pouze děti) a také skutečnost, že vzhledem k existenci práva reprezentace by se měla posuzovat aktivita celé rodinné větve.[34]

Zde se na prvním místě nabízí institut jednatelství bez příkazu (§ 3006 a násl. OZ). Jednatelství bez příkazu v českém právu, jak upozorňuje M. Židlická, nemá sice v praxi příliš rozsáhlé využití, neboť je „výjimkou z pravidla zákazu vměšování se do záležitostí druhých osob, přesto jde o institut se širokým záběrem, pokrývajících celou řadu potenciálních plnění“.[35]

Současná podoba jednatelství bez příkazu vznikla zevše­obecněním jednotlivých skutkových podstat římské negotiorum gestio, ke kterému došlo již v rakouském občanském zákoníku (§ 1030–1040 ABGB), kterým je současná česká úprava inspirována. Právě tento široký záběr a obecně formulovaná podstata jednatelství bez příkazu dává naději, že bude možná aplikace právě i v případě culpa in testando.

Zklamaný dědic totiž přeci bez příkazu obstarává cizí záležitost, když upravuje, opravuje nebo udržuje nemovitost zůstavitele, poskytuje zůstaviteli výživu, vozí jej k lékaři apod. Vzhledem k charakteru těchto činností se jedná o jednatelství užitečné (§ 3009 OZ).

Nesmíme také zapomínat, že zákon užívá ustanovení jednatelství bez příkazu podpůrně také v případech, které s typickými skutkovými podstatami jednatelství bez příkazu nijak nesouvisejí. Takovými případy jsou náhrada nikoliv nutných nákladů, které vynaložil na věc nepoctivý držitel (§ 1001); stavebník, který není v dobré víře a zřídí stavbu na cizím pozemku (§ 1084); náhrada nutných a užitečných nákladů, které vynaložil na věc poživatel (§ 1291); mimořádné náklady na věc, které vynaložil vypůjčitel, v případě, že tyto náklady nemohl nebo nechtěl půjčitel vynaložit sám (§ 2199); náklady nikoliv nezbytné, které vynaložil na věc schovatel (§ 2406).[36]

Přesto se domnívám, že v případě culpa in testando není splněna základní podmínka jednatelství bez příkazu, a sice že se nejedná o obstarání cizí záležitosti, neboť obstaráváním záležitosti budoucího zůstavitele sleduje budoucí dědic také svůj vlastní prospěch.

Tento rozdíl mezi jednatelstvím bez příkazu a bezdůvodným obohacením zdůrazňují i F. Melzer a K. Csach.[37] Také R. Miserre se domnívá, že překážkou aplikace jednatelství bez příkazu na skutkovou podstatu culpa in testando je absence vůle obstarávat záležitost jiného (Fremdgeschäftsführungswille), protože dědic činící náklady v očekávání dědictví tak činí sám pro sebe a získání svého „budoucího“ dědictví.[38]

Inspirace v pramenech římského práva

Výše uvedené výhrady však naprosto neznamenají odmítnutí účelu institutu culpa in testando, kterým je vyrovnání majetkového vydání mezi zůstavitelem (resp. jeho dědici) a tím, kdo vynaložil náklad na věc zůstavitele, protože mu bylo dědictví slíbeno.

Culpa in testando je uměle vytvořený konstrukt, který nemá přímou oporu v pramenech římského práva (stejně jako culpa in contrahendo[39] a konosament[40]), vychází však obecně z principů římského práva.

A právě prameny římského práva nám mohou – po důkladném rozboru – poskytnout jinou argumentaci a jiné právní nástroje, které mohou vyřešit náhradu vynaloženého majetkového nákladu tím, komu bylo slíbeno dědictví.

Podle pramenů římského práva je jisté, že nároky zklamaného dědice jsou oprávněné.

Již právník Iulianus přiznával zadržovací (retenční) právo tomu, kdo se domníval, že bude dědicem, a podepřel budovu z pozůstalosti.[41] V tomto případě právník Iulianus rozlišuje postavení zklamaného dědice, kterému přiznává pouhé retenční právo, od těch, kteří se domnívali, že jsou vlastníky, ti mají právo na přímou náhradu nejen nutných, ale i užitečných nákladů.

Zároveň Iulianus odmítá posoudit uvedený případ jako bezdůvodné obohacení a poskytnout kondikci (žalobu z obohacení). Je tomu tak proto, že v klasickém římském právu bylo možné použít kondikci (klasičtí římští právníci ještě nerozlišovali jednotlivé typy kondikcí)[42] pouze v případě, že došlo k právnímu jednání, které mělo za následek převod vlastnického práva (datio).[43] Právník Iulianus opakovaně zdůrazňuje, že jak v případě zklamaného dědice, tak v případě držitele v dobré víře nedošlo k právnímu jednání (quia nullum negotium inter nos contraheretur), a proto je možné poskytnout pouze nepřímou ochranu – v případě držitele v dobré víře, který stavěl na cizím pozemku procesní námitku, v případě zklamaného dědice, který podepřel budovu z pozůstalosti, zadržovací právo.

I další právníci klasického práva poskytovali v jednotlivých případech ochranu, a to jak v oblastech mimo dědické právo, tak přímo v právu dědickém. Do první skupiny lze zařadit např. následující případ: pokud bylo převedeno vlastnické právo k otrokovi a mezi stranami neformálně ujednáno jeho následné propuštění na svobodu, pak nebylo možné žádnou žalobou přimět nabyvatele, aby otroka propustil; římští právníci však poskytovali žalobu na vydání hodnoty otroka, založenou na prastaré kondikci. Tato kondikce (v pokročilém klasickém právu již mající charakter žaloby z bezdůvodného obohacení a římští právníci začínají uznávat jako bezdůvodné obohacení i situace, ve kterých nedošlo k převodu vlastnického práva – datio) se nazývala condictio ob poenitentiam nebo condictio ob rem.

Mezi případy, kdy je možné požadovat plnění nazpět pomocí condictio, protože nastala okolnost, která nespočívá v převodu vlastnického práva (datio), ale na základě jiné události, nacházíme i případy přímo z dědického práva:

Jestliže se někdo podělil s dědici o svůj majetek a nakonec nezískal dědictví.[44] Ten, kdo očekával dědictví, splnil svou kolační povinnost, a pokud nakonec dědictví nezískal, může požadovat nazpět pomocí kondikce. V této souvislosti lze připomenout myšlenku O. Horáka a O. Drachovského, že ocenění nadstandardních aktivit dědice (kam řadí i institut culpa in testando) je spojeno s kolační povinností obdobným účelem (kdy kolace zohledňuje majetkové aktivity budoucího zůstavitele vůči dědicům a culpa in testano zohledňuje majetkovou aktivitu budoucího dědice vůči zůstaviteli),[45] pak je tento fragment z Digest možným argumentem pro užití předpisů o bezdůvodném obohacení i v moderním právu.

Jestliže byla otroku v závěti poskytnuta svoboda pod podmínkou, že zaplatí dědici určitou částku, otrok skutečně zaplatil a později se zjistilo, že byl na svobodu propuštěn kodicilem (dovětek k závěti), a to bez jakýchkoliv dalších podmínek. Právník Celsus rozhodl, že otrok může požadovat nazpět to, co zaplatil, a to na základě přirozeného smyslu pro spravedlnost. Jeho názor potvrzuje právník Ulpián a dodává, že tento případ není možné posoudit jako omyl v pohnutce (falsa opinio).[46]

Culpa in testando jako zvláštní případ bezdůvodného obohacení

Vidíme tedy, že již klasické římské právo umožňovalo v jednotlivých případech, které se týkaly dědického práva, užít condictio ob rem tehdy, pokud dědic provedl majetkový převod z důvodu, který později odpadl, např. tehdy, pokud zůstavitel změnil názor a znemožnil mu nabytí dědictví. Toto zařazení jednotlivých případů bylo umožněno změnou koncepce užití kondikce, kdy kompilátoři uznali jako obecnou zásadu zákazu obohacení se ke škodě jiného, která byla původně klasickým právníkem Pomponiem použita pouze pro záležitosti nedospělce,[47] a tuto zásadu zařadili jako obecné pravidlo do 50. knihy 16. titulu Digest. Pěkný rozbor vývoje římského práva bezdůvodného obohacení pro účely české civilistiky podává V. Korecká.[48]

Stejný pohled převzalo i právo pandektní. A. Erxleben výslovně uvádí, že „pokud je někdo povolán k dědictví nebo byl v dědictví obmyšlen, aby třetí osobě něco dal, tak může to, co poskytl ke splnění podle této podmínky, podle bezprostředního rozhodnutí právních pramenů požadovat od příjemce nazpět ve všech případech, ve kterých toto plnění nesplnilo svůj účel buď zcela, anebo to, co bylo výsledkem tohoto jednání, nesplnilo to, co bylo převodem zamýšleno“.[49]

Výše uvedené platí jak pro případy, kdy zamýšlený dědic poskytl plnění, aby splnil podmínku v závěti, a později se zjistilo, že taková podmínka vůbec nebyla uložena, nebo že mu zůstavitel tuto podmínku prominul,[50] tak také v případě, že mu bylo zůstavitelem později odejmuto to, co mu bylo odkázáno.[51]

Tvůrce současného občanského zákoníku však postupoval stejným způsobem jako tvůrci Corpus iuris civilis, a chápe § 2991 odst. 1 OZ jako obecnou, bezprostředně aplikovatelnou zásadu, což vyplývá již ze samotné důvodové zprávy. Podle mého názoru je tedy možné podřadit skutkovou podstatu culpa in testando pod moderní institut bezdůvodného obohacení. Již klasičtí římští právníci se domnívali, že nároky zklamaného dědice jsou oprávněné z důvodu přirozené spravedlnosti, a chránili jej nepřímo, pomocí retenčního práva, po změně koncepce bezdůvodného obohacení v justiniánském právu byly tyto nároky zařazeny pod condictio causa data causa non secuta. Stejný pohled převzalo i pandektní právo.

Snad jen pro dokreslení je možno uvést, že také v německém právu se diskutuje o možnosti použití kondikcí (žalob z bezdůvodného obohacení) na případ zklamaného dědice. A to zejména v případě, že poskytnuté plnění není možné posoudit jako pracovní smlouvu,[52] nebo v případě, že je pracovní smlouva neplatná a strany o tom nevědí.[53]

V úvahu přicházejí všechny tři případy kondikcí tak, jak je zná § 812 BGB, tedy kondikce podle § 812 odst. 1 BGB, kondikce z právního důvodu, který odpadl, a versio in rem. Situace v německém právu je ovšem komplikována existencí § 2302 BGB, který vylučuje jakoukoliv možnost smlouvy mezi zůstavitelem a (budoucím) dědicem ohledně dědictví; je přitom nutné podotknout, že zcela v intencích zásady římského práva ambulatoria est enim.[54] Ustanovení § 2302 BGB tedy vylučuje jakékoliv nároky smluvního nebo kvazismluvního charakteru mezi zůstavitelem a dědicem. Někteří autoři proto nepřiznávají dohodě mezi budoucím dědicem a zůstavitelem režim smlouvy a hovoří o prostém právním ujednání (Rechtsabrede). I v případě bezdůvodného obohacení podle německého práva platí, že musí existovat mlčenlivý souhlas ohledně toho, že služba je poskytována v očekávání dědictví, nepostačuje pouhá vyhlídka na dědictví, třebaže potvrzená zůstavitelem.[55]

Nutno podotknout, že současné české právo zcela nepřevzalo zásadu ambulatoria est enim římského práva,[56] naopak zná široce koncipovanou dědickou smlouvu, a tato obtíž německého práva v českém právním prostředí zcela odpadá.[57] Ustanovení § 1581 OZ upravuje pouze zákaz derogačních klauzulí a neomezuje formální nebo neformální přísliby vůči dědici. Navíc se české právo bezdůvodného obohacení vyvíjelo po roce 1950 zcela odlišně od práva rakouského a německého[58] a současná právní úprava nabízí ve srovnání s právní úpravou našich sousedů zcela jiné možnosti, a to zejména s velmi široce koncipovanou generální klauzulí bezdůvodného obohacení.

Tato široce formulovaná klauzule bezdůvodného obohacení, která byla zavedena právě justiniánským právem, v sobě skrývá jisté nebezpečí. Romanista německého původu F. Schultz považuje justiniánské právo bezdůvodného obohacení – a to právě s ohledem na široce koncipovanou generální klauzuli – za nejhorší pasáž justiniánského práva, které dalo špatný příklad kontinentálním kodifikacím až do našich dob. Zvlášť otřesným případem je – podle tohoto poněkud příkrého soudu – pak německý občanský zákoník.[59]

Stejným způsobem jako římské justiniánské právo přistupuje totiž k pojetí bezdůvodného obohacení i současná komentářová literatura.

Novější civilistická literatura hovoří pouze o tom, že zásada „nikdo se nemůže obohatit na úkor jiného“ se objevuje již v římském právu. Žádný z autorů, kteří jsou citováni níže, nereflektuje rozdíly mezi archaickým, klasickým a justiniánským římským právem. Stejně tak nevěnují pozornost změnám, které byly do justiniánského práva vneseny kompilátory.

F. Melzer a K. Csach navíc zdůrazňují přímou aplikovatelnost generální klauzule bezdůvodného obohacení a vybízejí právní dogmatiku – mají zřejmě na mysli právní vědu –, aby domýšlela „konkrétní předpoklady pro jednotlivé zvláštní skupiny případů generální skutkové podstaty“.[60] Základními předpoklady pro aplikaci generální klauzule jsou: obohacení, neexistence spravedlivého důvodu, obohacení dějící se na úkor jiného. Nevyžaduje se zavinění obohaceným. Jako plnění je nutno chápat vše, co může být poskytnuto jako plnění, včetně majetkových očekávání, která požívají právní ochrany.[61] Jako bezdůvodné obohacení je chápána i úspora nákladů;[62] tedy že majetek ochuzeného je vynaložen namísto majetku obohaceného, což vede ke vzniku úspory.[63] Stejným způsobem se posuzuje přijetí služby nebo výsledku této služby promítnutého do zvýšení majetku obohaceného.[64]

Z hlediska absence spravedlivého důvodu mám spíše za to, že popsaná situace culpa in testando je spíše důvodem právním než spravedlivým, pokud chápeme spravedlivý důvod jako společenskou konvenci.[65] Stejným způsobem chápe pojem spravedlivý důvod v § 2991 odst. 1 OZ i D. Sedláček, podle kterého je spravedlivý důvod založen na „zásadách slušnosti či zvyklostí soukromého života“.[66]

I J. Eliáš, L. Brim a H. Adamová uznávají, že na základě generální klauzule bezdůvodného obohacení může být konstruována povinnost k vydání majetkového prospěchu i tam, kde není naplněna žádná ze skutkových podstat zakotvených v § 2991 odst. 2 OZ. Ustanovení § 2991 odst. 1 rozšiřuje aplikační rozsah institutu bezdůvodného obohacení nad rámec vyjmenovaných skutkových podstat.[67] Zároveň však tito autoři neočekávají od generální klauzule žádné významné změny v posuzování aplikačního rozsahu bezdůvodného obohacení.[68]

Vidíme tedy, že zatímco jedna skupina autorů (F. Melzer, K. Csach) chápe generální klauzuli jako nový začátek a vybízí „právní dogmatiku“, aby sama nacházela nové skutkové podstaty, které nespadají ani pod jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení v § 2991 odst. 2, jiní autoři (J. Eliáš, H. Adamová, L. Brim) se domnívají, že flexibilní interpretace pojmu plnění judikaturou umožní všechny takto nalezené skutkové podstaty podřadit pod plnění bez právního důvodu (condictio indebiti).

Podle mého soudu nám nic nebrání v tom, chápat skutkovou podstatu culpa in testando jako případ bezdůvodného obohacení. V úvahu dokonce přicházejí dvě možnosti.

První možností je podřazení případu zklamaného dědice pod kondikci z právního důvodu, který odpadl. Této možnosti nasvědčuje i praxe soudů, které posuzují situaci, kdy „osoba provedla stavební úpravy pod příslibem, že na ni bude stavba v budoucnosti převedena“, jako plnění z právního důvodu, který odpadl.[69] Nutno ovšem podotknout, že soudy tak činí z ryze praktického důvodu, protože kdyby posoudily tento skutkový stav jako plnění bez právního důvodu (condictio sine causa generalis), běžela by lhůta promlčení od okamžiku dokončení stavby. Pokud by tedy stavebník byl po delší dobu udržován v domnění, že na něj bude stavba převedena, a až po uplynutí této delší doby by vlastník stavbu svůj slib odvolal, došlo by k promlčení nároku z bezdůvodného obohacení.[70]

Druhou možností je pak konstrukce nároku zklamaného dědice jako nové skutkové podstaty obecné klauzule bezdůvodného obohacení.

V této souvislosti ale doporučuji volit spíše opatrnější přístup, nerozšiřovat aplikační pole obecné kondikce tam, kde to není zcela nezbytné – z důvodů, pro které kritizuje justiniánské právo již F. Schultz, a které se obávali již tvůrci vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937: zavedení obecné podstaty bezdůvodného obohacení povede k vykloubení občanského zákoníku.[71]

Mám tedy za to, že nároky zklamaného dědice je možné v českém právu po roce 2014 posoudit jako nároky z kondikce z právního důvodu, který odpadl.

Na případ zklamaného dědice bude tedy nutné aplikovat úpravu bezdůvodného obohacení.

Praktické důsledky posouzení nároků zklamaného dědice jako bezdůvodného obohacení

V této souvislosti se ovšem vynořují další právní otázky, tentokrát již zcela praktického rázu. Od kterého okamžiku počne běžet lhůta k vydání bezdůvodného obohacení?[72] Jak již bylo výše v textu zmíněno a jak také vyplývá z praxe soudů, právo na vydání bezdůvodného obohacení v tomto případě vzniká v okamžiku, kdy je najisto postaveno, že se zklamaný dědic nestane dědicem, a nikoliv okamžikem plnění.[73]

To se děje definitivně až k okamžiku smrti zůstavitele; do té doby může zůstavitel (ač třeba obtížně) zvrátit svá pořízení pro případ smrti (včetně dědické smlouvy), případně může být zjištěna neplatnost takových pořízení (jde-li např. o zákonného dědice, který by byl nedědil kvůli jinak určeným poměrům v posledním pořízení). Mám tedy za to, že důvod, pro který zklamaný dědic plnil, odpadne až v okamžiku smrti zůstavitele, protože až smrtí zůstavitele je najisto postaveno, kdo je jeho skutečným dědicem, ať již na základě poslední vůle, nebo na základě zákona. Zde se opět můžeme inspirovat německou judikaturou. Z důvodu krátké (tříleté) promlčecí doby u pracovní smlouvy[74] začaly německé soudy považovat za počátek vzniku nároku nikoliv den provedení prací, ale právě okamžik smrti zůstavitele, a to na základě fikce, že si tak ujednaly strany.[75]

Jisté komplikace působí v této souvislosti § 638 OZ.[76] Zde přicházejí do úvahy dva možné počátky běhu této desetileté promlčecí lhůty: okamžik, kdy byly skutečně vynaloženy náklady na majetek budoucího zůstavitele, a okamžik odpadnutí důvodu (tedy smrt zůstavitele – viz výše). V této souvislosti mám za to, že rozhodným okamžikem bude i zde smrt zůstavitele, protože vynaložením nákladů dojde na straně příjemce sice k obohacení na úkor toho, kdo náklady vynaložil, ale toto obohacení se stane bezdůvodným až v okamžiku, kdy bude jisté, že se ten, kdo vynaložil náklady, nestane dědicem. A právě smrtí zůstavitele počne běžet desetiletá promlčecí lhůta. Je samozřejmě možné si představit, že by lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení počala běžet již okamžikem vynaložení nákladu na věc – podle mého názoru se však obohacení stane bezdůvodným až v okamžiku, kdy bude jisté, že se zklamaný dědic nestane dědicem – viz výše.

Určíme-li jako rozhodný okamžik pro vznik bezdůvodného obohacení okamžik smrti zůstavitele, je zřejmé, že ani neplatnost závěti, ani její odvolání, spojené případně s uzavřením dědické smlouvy, nebude mít žádný vliv na vznik bezdůvodného obohacení.

Co se týče místní příslušnosti soudů, není zde – podle mého soudu – žádná spojitost s řízením o pozůstalosti. Příslušným bude soud podle § 85–88 OSŘ.

Snad nejzajímavější je v této souvislosti otázka, jak výrazně má být najisto postavena okolnost, že bude dědic skutečně dědit. Domnívám se, že musí být zklamaný dědic opakovaně ujišťován, že bude dědit, přičemž nezávisí na formě takového ujištění. Ani německé soudy nepožadují existenci formálního slibu, kterým by bylo přislíbeno dědictví.[77]

I německá literatura a judikatura předpokládají opakovanou a spíše dlouhodobou péči o zůstavitele. Proto musí mít i ten, kdo provádí investice do cizího majetku, dostatečný důvod k přesvědčení, že se mu taková investice vrátí ve formě dědictví.

Na druhou stranu bych nepovažoval jednorázový slib, třeba i písemný, za dostatečný důvod ke vzniku nároků „zklamaného dědice“. Při řešení otázky je nutno samozřejmě vzít do úvahy i osobnost a zvyky zůstavitele, kontext a způsob obvyklé komunikace se zklamaným dědicem. V této souvislosti je možno nechat se inspirovat praxí německých soudů (Bundesarbeitsgericht a Bundesgerichgtshof), které vyžadují pro vznik odškodnění (Vergütung) splnění dvou podmínek:

Za prvé: z okolností případu musí být zřejmé, že plnění dědicem zůstaviteli nebylo poskytováno bezplatně. Za druhé: mezi stranami musí být alespoň mlčky ujednána atypická kompenzace, v tomto případě ve formě dědictví.[78]

Tyto dvě podmínky jsou v souladu se závěry české odborné literatury, kdy např. Bílková upozorňuje, že ne každé zhodnocení cizího majetku může být považováno za bezdůvodné obohacení, zejména pokud nebylo sjednáno protiplnění nebo bylo zhodnocení poskytnuto jako dar.[79]

Závěr

Na závěr je tedy možné shrnout, že nároky tzv. zklamaného dědice (culpa in testando) jsou již od dob klasických římských právníků považovány za oprávněné a je jim poskytována ochrana. Domnívám se, že v kontextu současného českého občanského práva je nejvhodnější ochranou nárok z bezdůvodného obohacení. V úvahu přichází jak nárok z obecné klauzule bezdůvodného obohacení, tak nárok z bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl (causa data causa non secuta). Z hlediska procesního i z hlediska jisté opatrnosti ohledně rozšiřování aplikačních podstat generální klauzule bezdůvodného obohacení mám za to, že je lepší aplikovat condictio causa data causa non secuta. Samozřejmě za splnění podmínek, že byl dědic opakovaně ujišťován, že bude dědicem, že prováděl investice do majetku v přesvědčení, že bude odměněn dědictvím, a konečně, že takové investice byly dlouhodobého nebo opakovaného charakteru.