Střípky z historie 61.

Notář v Aostě Émile Chanoux (1906–1944) se zapojil do politického dění jako stoupenec autonomie Valle d,Aosta a odpůrce fašistického režimu. Chanoux se tak společně s advokátem Ernestem Pageem (1888–1969) a čtyřmi zástupci Valdenských údolí účastnil i tajné konference v Chivasso. Zde vyjádřil mj. ideu, že federalismus „představuje řešení problému malých národností a definitivní likvidaci historického fenoménu iredentismu, který zaručuje nástup stabilního a trvalého míru v budoucím evropském řádu“. Jako předseda Výboru pro národní osvobození Aosty (Comitato di Liberazione Nazionale di Aosta) byl Chanoux zatčen fašistickou policií a mučen SS, zemřel pak ve vězení dne 18. května 1944. Centrální náměstí v Aostě nese nyní Chanouxovo jméno, v roce 1984 byl tento notář a politik in memoriam vyznamenán Stříbrným záslužným křížem italské armády (Croce d‘argento al merito dell‘Esercito).

V článku Něco o směnkářství otištěném v týdeníku Beseda učitelská v listopadu 1875 je řešena otázka legalizace v případě, že se výstavce směnky neuměl podepsat. „Kdo psáti neumí, učiní tři křížky (+++) nebo tři kroužky (0 0 0). Aby se však nevědomosti směnečného dlužníka nadužívati nemohlo, ustanovuje zákon, že takový podpis, ve spůsobě zmínek učiněný, pověřen býti musí c. k. notářem.“ Autor příspěvku ředitel V. Filip zároveň dodává, že „podpis v hebrejském nebo židovském jazyku považuje se jenom za znamení, nikoliv za pravý podpis“.

Slovenské právní historičky Miriam Laclavíková a Adriana Švecová publikovaly ve vydavatelství Leges v roce 2020 zajímavou monografii Žena v stredovekom a novovekom Uhorsku, Právne postavenie šľachtičnej v oblasti dedičských a majetkových práv. Autorky poukazují na to, že dobové uherské právo chránilo ženy pro jejich zdůrazňovanou křehkost (fragilitas sexus). V oblasti dědického a majetkového práva tak speciálně upravovalo tzv. vlasové právo, tedy právo osiřelých neprovdaných dcer, právo dívčí čtvrtiny, obvěnění, právo k osobnímu majetku, věno, vdovské právo a vdovské dědění. „Monografia tak čitateľovi ponúka, ako autorky dúfajú, zaujímavú historickú skicu na ženské uhorské elity v zúženom právno-historickom náhľade ich majetkoprávneho statusu,“ řečeno slovy upoutávky na tuto publikaci.

„Úmrtím Waldaua ztratila česká literatura vzácného přítele, kterýž jí a tím také národu českému znamenité služby prokazoval.“ Těmito slovy je zakončen nekrolog básníka, spisovatele, překladatele z češtiny do němčiny, důstojníka rakouské armády a notáře Alfreda Waldaua (1837–1882), vlastním jménem Josefa Jarosche v Národních listech z 6. února 1882. Alfred Waldau byl přítelem Jana Nerudy, překládal verše Karla Hynka Máchy, české národní písně a pohádky, psal o českých národních tancích a skládal vlastní poezii, to vše do r. 1863, kdy jako dostudovaný právník vstoupil do vojenského auditoriátu. V roce 1870 jako vojenský soudce dosáhl hodnosti setníka. „Znechutiv si těkavý život vojenský, přestoupil krátce na to do služby občanské, a stav se notářem, žil klidně ve venkovském zátiší v Žacléři, kde dokonal krátký, ale plodný běh života svého,“ podává se z nekrologu v časopise Květy. Waldauova studie o českých národních tancích byla znovu vydána nakladatelstvím Vitalis v r. 1999 v Praze a v r. 2003 ve Furth im Wald.  

Podle přehledu advokátů a c. k. notářů vydaného c. k. ministerstvem spravedlnosti bylo počátkem roku 1886 v Předlitavsku 980 notářů a 630 notářských koncipientů. „Nejstarší notář v Cislajtánii jest Dominik Pippafava v Zadru (Dalmácii), jmenovaný v roce 1847,“ uvádí se v Národních listech z 29. ledna 1886. Nejstaršími notáři v Praze byli tehdy Bedřich Adama a Alois Pravoslav Trojan, oba jmenovaní v roce 1856. V Praze bylo v lednu 1886 pouhých 11 notářů.

 

JUDr. PhDr. Stanislav Balík,

člen redakční rady Ad Notam

Zpět